Minulý týden Vaška přepadla rýmička. Zákeřně ho chytila pod krkem v parku (kde se bohémsky procházel bez šály a čepice, ťunťa jeden), nacpala mu nudle do nosu, nosohltan mu vytapetovala chrchly a hodila nám tak vidle do našeho pravidelného večerního hraní Symbaroumu. Jenže než nám to dal ten chudák lazar vědět, chipsy už byly nakoupené, olivy vypeckované a drinky už se chladily v ledničce. No a co my teď s tím, že ano?

Nějakou dobu jsme posedávali na gauči, usrkávali přemíru oxidu uhličitého z plechovek sycených nápojů a vedli kostrbaté konverzace o ukrutně přízemních záležitostech našich všedních životů, kterým se hraním RPGéček snažíme tak jako celkově vyhýbat – dokud Kuba naše neohrabané snahy o sociální interakci zoufale postrádající infuzi temné fantasy přímo do žil nezachránil tím, že na pohovku mezi nás plácl svůj notebook s výpisem výherců posledních ENNIES. Tedy nejlepších RPG za rok 2022 podle hráčů.

zdroj: CobblePath Games

„Tohle mi přišlo docela vtipný, to bych si zahrál,“ ukázal na jednu z her oceněných v kategorii Speciální cena poroty. Jmenovala se Stacks of Goblins (česky dejme tomu Stoh goblinů). Stála osm dolarů. Bylo půl osmé večer a my příští den vstávali do práce.

Několik vteřin jsme strávili v zadumaném tichu, jak jsme zvažovali, zda opravdu umíme být natolik impulzivní, abychom si jen tak stáhli hru a jen tak si ji zahráli bez předešlého plánování, zvažování a připravování. Nebo raději strávíme zbytek večera povídáním si o tom, čí dceři se zase prořezávají zoubky a kdo má v práci za šéfa největšího vola (tak ti teda fakt děkuju, Pavle! pozn. šéfredaktora).

„Jestli to má pravidla pod dvacet stran, jdeme do toho,“ říkám nakonec já. Kuba chvíli brouzdá pdfkem. „Dvacet,“ řekne nakonec vítězoslavně.

A tak jsme šli hrát.

Pavlovo přizahanbené přiznání

Občas tu o sobě na webu tvrdím, že jsem RPGéčkový hipster, a teď je myslím ta správná chvíle přiznat, že to je z mojí strany pěkně nafoukaný kec.

To, že nehraju D&D, ze mě žádného hipstera nedělá. Kor když katalogy stále-rozhodně-ne-drobných nakladatelství z ranku Free League sjíždím jak rakouské sjezdovky. Kdyby D&D bylo Starbucks, hry od Free League by pořád byly výběrovými kavárnami jednu uličku vedle od hlavní turistické třídy a ačkoli mám výběrové kavárny moc rád, nemá smysl diskutovat o tom, že vám stále poskytnou značně standardizovanější zážitek, než když si necháte vnutit plecháček kafe v průchodu od fousatého pána jménem Abdul, který obsah toho hrnku vypěstoval a navařil na střeše svého paneláku vedle holubince. 

Pokud je D&D Starbucks a Free League výběrová kavárna, pak Stacks of Goblins jsou Abdul. A já od Abdula žádné kafe nikdy nepil, stejně jako jsem nikdy nehrál žádné z těchto úplně nezávislých, drobných RPG s pravidly na pár stránek, které se místo na RPGDriveThru kupují na Itch.io a jsou specificky navržené tak, abyste si je zahráli během jedné dvou hodin a celkově vzato jednou, možná dvakrát třikrát s jinou partou, čistě pro ten zážitek/srandu/úzkost či cokoli, co ve vás zrovna touží vyvolat.

zdroj: CobblePath Games

Samozřejmě tedy vím, že existují, protože je to moje práce a píšu o nich, jako třeba o tom RPG, ve kterém zápasíte s ADHD nebo o tom, kde spravujete časoprostorové kontinuum pomocí síly samolepek nebo to, o kterém jsem vlastně nakonec nepsal, ale měl bych, protože už jen z námětu Together We Write Private Cathedrals mi přebíhá mráz po zádech. 

Nikdy jsem na Itch.io žádné takové RPG nekoupil, protože se bojím temných průchodů a nikdy jsem nehrál nic alternativnějšího než Alice is Missing, protože nechci, aby se z mých ledvin stala testovací zóna zbraně kofeinového ničení. Nejsem žádný pořádný RPGéčkový hipster z úplně stejného důvodu, proč nepiju kafe od Abdula: Protože jsem na to příliš velký srab.

Ale minulý týden jsem si zahrál Stacks of Goblins. Hru od Jacka Miltona, ve které v roli malých, ohavných skřetů vyrážíte na povel svého gobliního krále do lidských obydlí ukrást co nejvíc lesklých šidítek, serepetiček a tentononců. To vše ukrytí v jediném kabátě, pod kterým si vzájemně stojíte ve stohu na ramenou, šlapete si po hlavách a taháte se za chlupaté kotníky.

A byl to srandy kopec. 

zdroj: CobblePath Games

Na etiketě stojí, že...

Pár věcí, které je potřeba si o Stacks of Goblins říct. Zaprvé, je to krátká hra. Jedno hraní zvládnete během jedné až dvou hodin a pravidla si přečtete za pět minut, maximálně deset, pokud jste někam založili brýle. Těch dvacet stránek věnuje třikrát více prostoru vizuálním vtipům než vysvětlování pravidel. Zadruhé, ty vtipy jsou dobré. Je to vtipná hra. Respektive, má vtipnou premisu. To, jestli bude vtipná, už záleží především na vás, protože…

…Zatřetí, Stacks of Goblins má málo pravidel. Já vím, už jsem to říkal, ale je to důležité, takže to řeknu celkem třikrát. Stacks of Goblins má málo pravidel. A ta, která má, jsou z extrémně lehké váhové kategorie. Většina „obsahu“ hry – včetně tónu, žánru, dobového zasazení, délky a celkově čehokoli nad rámec té nejzákladnější systémové kostry – tady leží na bedrech hráčů.

Právě proto je o Stacks of Goblins těžké říct, jestli je to „dobrá“ hra. Protože ve finále bude vždycky jen tak dobrá, jako hráči, kteří ji hrají. Ale právě to mě na ní zaujalo ze všeho nejvíc. Zariskuju, když teď z téhle opravdu upřímně vtipné hry ve čtenářových očích udělám jen otravné školní cvičení a řeknu: Chcete vědět, jestli jste dobří hráči? Zahrajte si Stacks of Goblins.

Každý chvilku tahá pilku

Nebudu vám tu teď vykládat celý příběh naší velké gobliní loupeže. Pro ilustraci nám bohatě postačí hrubé obrysy toho, jak náš mistrně kamuflovaný komín složený z Ťapky, Kecky a Bucly (hádejte, kdo začínal navrchu) vyrazil do Alexandrijské knihovny, aby pro jeho bradavičnatost krále Sopla třetího velikého získal velkou barevnou knížku plnou obrázků, tři celé kočky (doslovná formulace našeho ctěného panovníka) a dvacetistěnnou kostku.

Poté, co jsme (nikoli nutně v tomto pořadí) pohoršili trojici dam na latrínách, kde si s vypršenými permanentkami na černo listovaly nezapůjčenými čísly magazínu Filosof měsíce, svedli lítý boj se strážným Fredrikem, aspirujícím spisovatelem hrdinských románů nasávajícím v Alexandrii inspiraci a pohoršili místní mládežnický RPG klub pár nemístnými poznámkami o čtvrté edici jejich oblíbené hry... Po tomhle všem jsme konečně učinili svůj grandiózní únik na hřbetě koně antické zásahové jednotky rychlého nasazení.

(Pro úplnou přesnost: Na tom koni jsme ale neodjeli. Naládovali jsme ho do katapultu a nechali se s ním odpálit za obzor. Přišlo nám to efektivnější.)

(Jo a Alexandrijská knihovna při tom všem lehla popelem, to myslím asi očekávala většina zúčastněných.)

zdroj: CobblePath Games

Byla to zábavná hra. Byla také extrémně nesourodá, pokud je řeč o tónu, dynamice a celkové nátuře hry. Zvraty a komplikace vyvstávaly a mizely zdánlivě náhodně, reálie skákaly z antického Říma do pozdního středověku, postavy měnily motivace uprostřed scén. Proč? To kvůli tomu, že hru ve Stacks of Goblins nevede jediný vypravěč. Střídáte se na tomhle postu všichni.

Hlavní mechanika hry totiž spočívá v tom, že si hráči – každý ovládající jednoho goblina – v onom komínku ve skrytu pláště mění pozice. Z každé pozice totiž můžete dělat něco jiného a každý goblin si přirozeně myslí, že on by to, co zrovna dělá někdo jiný, rozhodně zvládl mnohem lépe. Chcete mít chňapátka na kradení drahocenné kořisti? Tak to musíte k rukávům až úplně nahoru! Zbylo na vás nevděčné místo uprostřed? No, alespoň to těm nad vámi můžete kazit. A pokud trčíte pod vší tou vahou úplně dole, cenou útěchy vám budiž, že to vy teď určujete, kam se jde. A co více, to vy jste proteď vypravěčem. 

Výsledkem je hra, ve které se hráči v roli game mastera střídají v naprosto nepředvídatelných intervalech každých pár minut, a to aniž by se zbavovali svých vlastních herních postav a jejich agend. A všechny vtípky, chaplinovské gagy a gobliní absurdity stranou: V tomhle dle mého spočívá největší potenciál celé hry.

zdroj: CobblePath Games

Vážně tu nechci Stacks of Goblins prodávat jako cvičební úlohu. Opravdu si myslím, že je to vtipná hra, která si zaslouží vaši pozornost, obzvláště proto, že stojí méně než jedno menu v mekáči a stihnete ho pochopit i dohrát dřív, než se vám dopere pračka. Ale zároveň nemůžu nezdůraznit, že vám Stacks of Goblins může krásně nastavit zrcadlo a ukázat vám, jak moc máte hraní RPGéček vlastně doopravdy v paži.

Jak dobře dokážete naslouchat ostatním, naladit se na jejich frekvenci a přizpůsobit se jejich hlasu? Zvládnete se udržet v mantinelech, které vám nastaví, a zároveň i v jejich sevření vymyslet něco nečekaného a zábavného? Jak dobře umíte improvizovat, stavět před ostatní překážky a zároveň příležitosti zazářit? A jak to celé umíte vyvážit nejen z hlediska toho, co ostatní hráči chtějí, ale i co váš příběh potřebuje? 

Hrát Stacks of Goblins je jako chodit na střídačku tahat za ten samý provaz. A cílem nemusí nutně být táhnout furt jedním směrem – ale naučit se táhnout vždycky tam, kam by nejraději táhli i ostatní.

A jestli vám to celé připadá jako strašidelná představa a klepou se vám kolena jen z myšlenky na to, že byste se měli pouštět do vyprávění příběhu bez jakékoli přípravy a v naprosto náhodných intervalech, protože taková hra by se vám přece zákonitě musela rozsypat pod rukama… Pak vězte, že právě pro vás má Stacks of Goblins ještě jedno důležité poselství:

Je to úplně jedno. 

Sranda především

Vaše první hra Stacks of Goblins asi nebude vypadat zrovna jako nejnovější epizody Critical Role. Nebude nejspíš ani vypadat jako epizoda vašeho běžného hraní, na které vypravěč dorazí se zápisníkem plným poznámek a hráči s plánem vycizelovaným za týden nonstop válečných porad přes Discord. Podobně jako my, i vy nejspíš po cestě zaregistrujete pár hrubých švů, nenadálých žánrových otoček a slepých uliček. 

Ale stejně to bude zábava. Protože v téhle hře nemůžete vyhrát, jak už tomu ostatně bývá u většiny RPG. A tak jediné, co vám zbývá, je se bavit. Jak by tomu ostatně mělo být u většiny RPG. Ale odehrát někdy hru Stacks of Goblins, která poběží stejně hladce jako hra pod taktovkou jediného game mastera… To by panečku bylo něco. 

Jsem si jistý, že her, které umí tohle – a spoustu dalších – cvičení zprostředkovat, jsou spousty. Možná jsou i spousty těch, které to umí lépe, co já vím, já si z toho pochybně vyhlížejícího plecháčku usrknul poprvé a jediné, čím se tu můžu ohánět, je, že mi pořád fungují obě ledviny, nasmáli jsme se dosyta a že pokud to nevěříte mně, zeptejte se porotců loňských ENNIES. A pokud se sami nebojíte pít kafe od cizinců (nebo kupovat hry na Itch.io), třeba nám můžete dát pár vlastních tipů v komentářích.

Ale pokud naopak patříte k těm, kterým ten RPGéčkový Starbucks pomalu přestává stimulovat chuťové buňky a máte odvahu si usrknout něčeho alternativnějšího, vyzývávám vás, zkuste se osmělit. Zas takový kávový savant sice ve finále nejsem, ale i tak jsou za mě Stacks of Goblins docela kvalitní zrno.