Pevně doufám, že jste si už po zhlédnutí čtvrté řady seriálového Zaklínače stihli naordinovat amnézii, případně si zlepšili náladu u Rozcestí krkavců, které je možná překvapivě hezkým výletem do minulých časů. Nehledě na (ne)kvality jednotlivých produktů ale značka bude žít směle dál a fanoušci bělovlasého zabijáka monster si mohou neustále užívat nových artiklů.
Příležitosti se před nějakou dobou chopili i ve vydavatelství Go on Board, které před pár lety nabídlo deskovku Zaklínač: Starý svět (recenze), zatímco v těchto momentech pracuje na dalším dobrodružství The Witcher: Legacy. A pak je tady Zaklínač: Cesta osudu – vcelku unikátní projekt, u něhož jsem se musel kolikrát ptát: „Proč?!“.
A jak to teda bylo?
Łukasz Woźniak se tentokrát rozhodl udělat radost hlavně knižním příznivcům. Jeden až pět hráčů se vžijí do rolí Geralta, Yennefer, Ciri, Vesemira nebo Marigolda a společně prožijí jeden ze tří scénářů adaptujících známé povídky. Na výběr je Konec světa, Striga a Menší zlo – každý s jinou obtížností a unikátními mechanismy ovlivňujícími hraní.
Hráči navíc svými skutky mohou průběh vybraných povídek měnit a dojít k vyústění, které z knih neznají (což je moc hezky vysvětlené v předmluvě od Marigolda hovořící o ústní lidové tradici). Zkrátka ideální premisa pro kooperační zážitek, kde sledujete společné cíle a snažíte se porazit hru. Akorát že vůbec!
zdroj:
Asmodee Czech Republic
Tok času
Zaklínač: Cesta osudu je kompetitivní hrou, kde každý kope za sebe a snaží se nahrát co největší množství bodů, aby se sobecky stal hlavní postavou příběhu. Zvolíte jeden ze scénářů, připravíte hru podle standardních i unikátních pravidel a hráči si rozeberou hrdiny/hrdinky mající čtyři unikátní schopnosti, pět základních karet a kartu osobního úkolu.
Z předchozí věty jste usoudili, že novinka je docela překvapivě karetní hrou, jejímž jádrem je draftování a budování vlastní časové osy (varianta tabla). Na začátku každého kola si podle pořadí hráčů vyberete dvě karty z nabídky (případně z vrchu dobíracího balíčku), následně si vyberete dvě karty z ruky a položíte je před sebe ve zvoleném pořadí. Až to udělají všichni, otočíte je a vyhodnotíte efekty.
Klíčovou informací je, že u mnoha karet je v levém dolním rohu podmínka, kterou když při vyložení splňujete (máte dost zdrojů nebo správné karty vyložené v časové ose), dostanete odměnu na straně pravé. Současně se na každé kartě vyskytuje jeden či dva herní symboly reprezentující magii, diplomacii, boj a průzkum. Ty jsou hlavním motorem pro prostup, jelikož se vážou na aktuální příběhové karty.
zdroj:
Asmodee Czech Republic
Kudy tedy?
Příběhové karty se nachází uprostřed herního plánu a tvoří pomyslnou knihu, kde čtete příběh a děláte rozhodnutí podobně jako v gameboocích. Zkrátka přijdete na rozcestí a musíte se rozhodnout, co postavy udělají. Neděláte to ovšem příběhově, nýbrž hraním a získáváním symbolů.
Každé rozcestí má dva aktivní symboly. Na konci každého tahu se vyhodnotí, jaký z nich u hráčů převládá, aby se k němu umístil žeton osudu. Jakmile odehrajete tři tahy, potažmo jedno celé kolo, vydáte se tou cestou, jejíž symbol dominoval. Každý z hráčů si za tento vítězný symbol přičte body, zatímco ten druhý slouží pro zisk zkušeností, jimiž odemykáte nové schopnosti a ke konci i dostáváte body za dosažené milníky.
Po rozhodnutí se začtete do pokračování příběhu dle zvolené cesty, kde se navíc dočtete o bonusech či negativech pro ty hráče, kteří drželi nejvíce aktivních symbolů. Tohle si zopakujete ještě dvakrát, než dojdete k jednomu z konců, na němž si spočítáte finální body a určíte, kdo byl pro příběh nejdůležitější.
Kterou teď?
Na podobně velký titul je herní jádro strašlivě jednoduché. I když mají pravidla relativně slušný počet stran, projedete jimi velkou rychlostí a principy bez problémů vysvětlíte téměř komukoliv. Zároveň to znamená, že tu nenajdete ani moc velkou hloubku. Sází se především na přehlednost, takže i když můžete při draftování a vykládání karet řešit při strategii několik věcí, nemusíte si tím hlavu vysloveně zatěžkávat. Zkrátka, potřebné informace máte vždycky před sebou.
O variabilitu se proto starají hlavně unikátní pravidla příběhů. Konec světa po vás chce, abyste časovou osu tvořili podle karty úsilí, Striga skýtá několik skrytých úkolů a Menší zlo vás donutí se přiklonit k jedné z frakcí, podle čehož dostáváte bonusy. Tím se základní přemítání sympaticky osvěžuje a pokaždé nad svými cíli můžete přemítat jinak. I když v základu by to klidně sneslo o jednu, dvě povídky navíc.
Jasným zklamáním jsou nicméně karty s vedlejšími úkoly, které jsou všechny postavené na identickém principu počtu specifických karet při konci hry. Vzhledem k tomu, že každá z postav je vyprofilovaná trochu jinak a upřednostňuje jiné symboly a barvu karet, jde o logickou volbu. Větší variabilita by ovšem byla vítaná. Stejně jako v případě speciálních schopností, které sice postavy dodatečně odlišují, ale herně jsou mnohokrát jen variantami sebe samých.
zdroj:
Asmodee Czech Republic
Vyhrát, nebo si užívat?
I když systémy nejsou vysloveně špatné, mám problém hru pochopit. Několik dualit zde stojí proti sobě, a nakonec z titulu, který asi měl být pro každého, je dílo pro nikoho. Spojuje v sobě systémy jdoucí proti sobě, kvůli čemuž ani vlastně pořádně nevíte, jestli se na konci radovat nebo ne.
Typickým příkladem je vyprávění. Něco, co mohlo být skvělým tahákem pro čtenáře knih, se povedlo degradovat do role atmosférické omáčky. Způsobuje to fakt, že hráči o příběhu nerozhodují spolu. Oni o něm ve skutečnosti nerozhodují vůbec. Je to spíše výsledkem náhody a toho, jak si zrovna kdo staví balíček a jaký ze symbolů preferuje. Pokud vám zrovna vyjdou kombinace pro daný symbol, případně ostatní jasně směřují jinam, věřte mi, že nebudete řešit příběh a snažit se jít druhou stranou, která je pro vás jako jednotlivce nevýhodná.
Vyvstává proto střet mezi kooperativním nápadem a kompetitivní hratelností, které se moc dobře nedoplňují. Větvení příběhu tu je, ale většinou není výsledkem vědomých voleb. Cesta k vítězství je jasně daná a pokud byste z ní chtěli sejít, špatně na ní budete znovu usedat. Musíte se rozhodnout, jestli chcete vyhrát, nebo se hrou bavit.
zdroj:
Asmodee Czech Republic
Nečekané volby
Současně nechápu evidentní nesoulad herní náplně se zvoleným světem. Asi do jisté míry mohu studiu přičítat body za to, že je Zaklínač: Cesta osudu jiný, než by člověk při vymýšlení zaklínačovské hry čekal, ale to je asi tak všechno. Upřímně nevím, proč se tým rozhodl udělat vysloveně nenáročnou rodinnou hru vhodnou pro „nehráče“ v dospělém světě, kde se k násilí nechodí daleko. Věřím, že cílovka by zvládla něco komplexnějšího, ba dokonce by to přivítala.
Jistou dávku nesourodosti najdeme i ve vizuálním zpracování čerpajícím z videoherní předlohy, proti níž tu stojí knižní povídky. Přesto mi to v tomhle případě nevadí, jelikož se povedlo přidat unikátní „vodovkový“ styl. Produkčně se tady znovu hraje vyšší dívčí a když budete mít titul na stole rozložený, dívá se na něj opravdu moc, moc hezky. Nakonec by ale mohl na stole zabírat trochu méně místa.
Marně přemýšlím, komu bych Zaklínač: Cesta osudu doporučil. Vyprávění příběhů je možná hezkým kořením, ale v konečném důsledku k ničemu moc nevede. Kompetitivní stránka sice nabízí docela příjemné budování karetní časové osy, ale pokud ho minete, o nic nepřijdete.
V konečném důsledku tak jde o produkt hlavně pro vyslovené milovníky značky a paradoxně pro rodiny, které si se svými ratolestmi užijí cvičení v četbě obalené do nenáročné karetky. Anebo sólisty, protože o samotě s „umělou inteligencí“ to možná funguje lépe než ve více lidech.
Nepotřebujete-li mít ovšem za každou cenu figurky a nevadí vám karton, asi bych raději šel do standardní edice místo deluxe. Figurky jsou sice detailní, ale jejich využití je vysloveně nulové a přítomnost zbytečná. A pokud si je nenabarvíte, tak je výsledek dost možná i ošklivější.