Není žádným tajemstvím, že nepatřím mezi nejzapálenější fandy D&Dčka všech dob. Takže se není čemu divit, že když Wizards of the Coast vypustili do světa první konkrétnější ukázku svého virtuálního tabletopu (o kterém jsem ke všemu už před časem napsal svou skeptickou perspektivu), neskáču z ukázaného materiálu zrovna nadšením do stropu. Ale zároveň nechci být za zapšklého, předpojatého hipstera, takže uznám alespoň toto: Chystaný Virtual Tabletop pro Dungeons & Dragons nevypadá vůbec špatně.
Respektive, abych byl konkrétnější, vypadá vlastně dost dobře, pokud od své D&D kampaně chcete, aby se hrála a ovládala jako horší a méně intuitivnější Divinity: Original Sin II. A naprosto neironicky dodávám, že tací hráči opravdu jsou a pokud do téhle skupiny patříte – tj. pokud si při hraní D&D říkáte, že by bylo lepší, kdyby bylo víc jako XCOM – pak se nejspíš máte na co těšit.
Já osobně se pořád vracím k argumentu, že dělat z D&D de facto videohru s pár extra kroky navíc, znamená úplně minout, v čem síla RPGéček ve skutečnosti spočívá. Simulování požáru v budově pomocí kruhových tokenů s plamínky je fajn, když hraju Panství hrůzy, ale není to úplně to, co si slibuju od RPGéček. Od těch chci imerzi a vizuální představivost bez hranic. Kdybych chtěl žetonky, jdu hrát deskovku. Ale proč plýtvat dechem, když všichni víme, že Wizards jde v tomhle ohledu především o prachy a až pak o nějaký designový záměr?
Na druhou stranu, jistě, pro lidi, kteří si D&D užívají především kvůli aspektu combat as sport a zajídá se jim čtverečkovaný papír a víčka od piva místo figurek – a obzvláště pokud hrají online a beztak nějakou takovou platformu potřebují – pro ty může být D&Dčkovský virtuální tabletop skvělou zprávou a pokud můžeme z téhle ukázky (která bohužel stále nejde enginu samotnému příliš na tělo) soudit, vypadá to opravdu dobře.
zdroj: Wizards of the Coast
Ale bohajeho, to ten spot výše nešel nafilmovat nějak přirozeněji? Velkohubá prohlášení o spojování komunity? Jasně, to beru jako nutné marketingové zlo. Že moderátor a dungeon master v jedné osobě zvolí pro ukázkovou hru nejotřepanější možné zasazení (krčma, jak jinak), dobře, vyložme si to jako pomrknutí na kořeny žánru (ačkoli D&D je tu už padesát let a je na čase se někam pohnout). Ale proč se všichni tři herci, tedy, ehm, hráči, neustále smějí, juchají a vyjeveně civí na naprosto banální věci, jako kdyby v životě nehráli ani D&D, ani jednu jedinou videohru?
Tahání virtuálních figurek po virtuálních políčkách je podle jednoho z nich náramná zábava. Hození virtuální kostkou přímo na virtuálně renderovanou mapu je za mě, ehm, asi fajn, ale že by si to zasloužilo tříslabičné Úúú!, to zase nevím. A co teprve, když házíte dvěma kostkami s výhodou, to je hrozně cool! Ze země se vyhrabe figurka přerostlého brouka? Wooow! Dungeon master může zapnout déšť? To je hrozně cool! Zahajujeme souboj? Uuuuu! Brouk se otočí a poprská koboldy kyselinou? Panebože, to jako fakt?
Ne vážně, to jako fakt? Tohle na mě má působit jako autentická reakce na naprosto rudimentární animaci od Giny Darling, která se živí streamováním na Twitchi? A když bojovník vyrazí do útoku se svým dlouhým mečem, pročež se jeho figurka nakloní a ťukne brouka do podbřišku... Všichni se smějí. Přiznávám, v tomto případě naprosto zaslouženě.
Jasně, nálada u RPGéčkového stolu je často obtížně uchopitelná zvenčí, často dochází na záchvaty smíchu nad obskurními vtipy či věcmi, které člověku mohou připadat vtipné opravdu jen v zápalu hry. Ale je tenká hranice mezi emulováním téhle drahocenné atmosféry a prostoduchou snahou přesvědčit budoucí zákazníky, že tahle věc je strašně zábavná, protože dívejte, jak jsou z ní všichni ti hezcí lidé na obrazovce nadšení a vidíte, můžete házet dvěma kostkami najednou a vaší oblíbené streamerce to připadá cool, no nepřipadá vám to cool?
V kombinaci s tím, že ty opravdu důležité věci jsou provokativně naťuknuté, ale nedovysvětlené (takže co mám tedy dělat, když si hráč nebo vypravěč vymyslí něco, co program nezvládá simulovat?), mi nezbývá než seznat, že jsem po shlédnutí traileru možná ještě o trochu více nedůvěřivý než předtím. Ne proto, co bych v něm viděl – protože to, opakuji, opravdu vypadá docela dobře – ale proto, jak úporně se mě trailer snaží přesvědčit, aby se mi to líbilo. A já mu to nevěřím ani za mák. Jeho nejupřímnějším okamžikem je nakonec ten záblesk genitálního humoru těsně před první minutou.