Mladé české dvoučlenné studio FATboardgames vám v tuto chvíli dost možná ještě vůbec nic neříká, ale nejen díky tomuto článku se s ním jistě seznámíte. Filip Kráčmar a Tomáš Chládek společně pracují na chystané deskové hře Statera, která z kraje příštího roku zkusí oslovit masy na crowdfundingové platformě Gamefound. Ale protože již existují prototypy jejich dosavadního designérského snažení, naskytla se mi příležitost podívat se hře s předstihem na zoubek.

Když se dva perou, třetí se taky pere

Statera je hra po jednoho až čtyři hráče s neobvyklou dvojitou asymetrií (sólo bohužel nebylo součástí prototypu). Předně se zde strhává boj mezi nevěřícími z domorodých Stateranů a „jejich“ bohy, kteří svět Statery zaplnili vším, co je na něm dnes k vidění. Zároveň ale panují neshody i mezi dvojicí stateranských kmenů a dvěma božstvy, která se perou o přízeň tamějších obyvatel. V praxi to znamená, že se někdo z hráčů ujme role stateranských Faunů či Chompasů a někdo další božských Draků a Feruna.

V závislosti na počtu hráčů a vybraném scénáři – kterých bylo v prototypu pět, ale potenciál je zde veliký – pak dojde k dosti odlišnému zážitku. Může se totiž stát, že se ve dvou hráčích utkají dva Staterané bez přítomnosti božstev a s nimi spojenými systémy změny víry.

Nebo může jeden hráč hrát za Staterana nevěřícího v žádného Boha, zatímco druhý hráč se stane Bohem a pokusí se prvního hráče konvertovat na svou víru. A pak je tu ještě možnost, že se hry samozřejmě účastní úplně všichni, tedy Staterané bojují mezi sebou, bohové bojují mezi sebou, a zároveň se bohové přetahují o Staterany, z nichž se pokoušejí udělat své věrné ovečky.

zdroj: Vlastní foto autora

Tím je značně znesnadněn vstup do hry. Pokud se totiž rovnou chystáte na plnohodnotnou partičku ve čtyřech, musíte se naučit pravidla všech stran. Naštěstí to ale není nic tak náročného jako třeba v Rootu, stále ale jde o trojici diametrálně odlišných balíčků pravidel (oba Staterané se hrají stejně, liší se jen pár kartami). A pokud se rozhodnete vyzkoušet hru nejprve ve dvou v některé z variant, pak zase narazíte na to, že spousta komponent je pro danou partii zbytečná (v duelu Stateranů je vám k ničemu karta odstraňující vyslance bohů, když ve hře nejsou vůbec přítomní).

Dalo by se proto říct, že Statera je vlastně několik různých her v jedné, které spojují základní mechanismy, ale zážitek je na základě (ne)přítomnosti některých stran o poznání jiný. Liší se i herní doba scénář od scénáře, kdy ten nejkratší ve dvou může trvat pouhých 30 minut, zatímco ve čtyřech u hry můžete sedět i dvě hodiny.

Pronikáme do Statery

Už vás asi zajímá, jak se to vlastně celé hraje (a jaký smysl mají ony jedinečné váhy, ale o tom až později). Ve výsledku je Statera vlastně velice jednoduchou, možná až rodinnou hrou. Hráči se jednoduše řídí fázemi na svých deskách, přičemž každý dělá něco trochu jiného. Staterané kupříkladu nejprve přivítají nové potomky ve všech svých domcích na mapě, následně se mohou natrvalo posilnit novou či vylepšenou akcí, dále si střihnou dvě akce a na závěr tu a tam vyhodnotí událost.

Staterané se ze všech sil snaží rozprostřít a rozmnožit po herním plánu – jejich akce jim umožňují přesouvat se po cestách do opuštěných stanovišť, budovat nová obydlí, množit se v nich, ale zvládnou mezi sebou i bojovat o území, opouštět jednou nabytou víru a zbavovat se vyslanců bohů s pomocí „konkurenčních“ věřících.

Draci a Ferun pak mají společné základy, ale v herním stylu se zásadně odlišují. Oba „kradou“ Stateranům již vybudovaná obydlí a přetvářejí je na své chrámy, které tak plodí jejich věřící a nikoliv bezvěrce. Oba své věřící přesouvají do svatyní, odkud je mohou využít buď na své vlastní vylepšení, nebo je obětují a umístí na již zmíněné váhy. Oba k tomu využívají své vyslance, ale každý jich má jiný počet a může s nimi dělat jiný počet akcí.

zdroj: Vlastní foto autora

Draci (trojice vyslanců) ale mají svou vlastní hierarchii povolání, kdy s pomocí svých věřících ze svatyně postupují po „kariérním“ žebříčku a nabývají tak nových schopností, zatímco Ferun (a jeho až pět vyslanců) své věřící využívá k obecnému zvýhodnění všech svých akcí.

Tahy jsou ve Stateře poměrně svižné, prodloužit je mohou pouze souboje mezi Staterany, kdy ke slovu přichází lehká matematika při určování bojové síly. Ta pramení z počtu figurek a budov v dané lokaci, k čemuž se ale ještě mohou přičíst bonusy ze zahraných bojových karet. Nejedná se ale o nic složitého – hráč s vyšší celkovou silou zvítězí a nechá si na území jen tolik herních prvků, kolik byl rozdíl v bojových silách hráčů.

To není tak snadné, musíme to dobře zvážit...

A teď už konečně ty váhy. Ty slouží hlavně k poměřování sil bohů, ale scénář je dokáže využít i při hře dvou Stateranů. Primárně jde ale bohům o to získat na svou stranu vah více stateranských duší a vyhrát tak hru. V plné hře čtyř hráčů to znamená mít o tři figurky více než soupeř. Stateran vyhraje pouze v případě, že se toto žádnému božstvu nepovede a zároveň bude mít na plánu více budov než druhý Stateran.

zdroj: Vlastní foto autora

Nejen tento fakt do hry vnáší velmi podivný (v dobrém slova smyslu) systém dočasné spolupráce. Přestože je hra ve výsledku zcela kompetitivní, tak vlivem jejího tématu se při hraní cítíte tak trochu jako v kooperačce. Stateran si ve svém tahu postaví nějaké budovy a narodí nové obyvatele, jen aby je bůh hrající po něm přetvořil na svůj chrám a své věřící. Stateran s nimi stále může pracovat, ale nahrává tak do karet bohovi. I hraní karet událostí je do jisté míry skupinová záležitost, protože ať už kartu zahrál kdokoliv, oba Staterané dostanou nové človíčky.

Ale vyhrát může vždy opravdu jen jeden a ve většině případů o vítězi rozhodnou právě váhy. Tedy to, na čí stranu se ve výsledku přikloní. Jde bezesporu o hlavní lákadlo hry (dle mého názoru spolu s fantastickými ilustracemi zkušené ilustrátorky Jany Kilianové). No řekněte, kdy naposledy jste hráli deskovku, v jejímž centru se vysoko nad herní plán tyčily funkční váhy?

A ano, trochu bohužel, jedná se víc o gimmick než cokoliv jiného. Protože úplně stejně by fungovalo, kdybyste někde na herním plánu dělali hromádku z obětovaných figurek. Protože ve výsledku je důležité to, že se vám během hry podařilo obětovat pro vaše božstvo patnáct Stateranů a soupeři jen deset. Ale víte co? V zájmu prohloubení náboženského tématu, které je dle mého názoru velmi svěží, skvěle zpracované a v deskovkách prakticky nevídané, to smysl dává. Vypadá to dobře, hýbe se to, ale také to samozřejmě trochu zaclání, což se dá samozřejmě snadno vyřešit umístěním vah mimo hrací desku.

Ale ve scénáři dvou zápasících Stateranů budete mít skutečně pocit, že zde váhy nejsou jenom pro parádu. Tady totiž panáčky na váhy neumisťujete, ale naopak je z nich sundaváte a vždy smíte jen z té misky, která je zrovna níž. Jistě, i to by šlo snadno udělat pouhým porovnáváním počtu figurek ledabyle se válejících na plánu, ale takhle – a vlastně i v případě standardního porovnávání úspěchu obou náboženství – to vidíte ihned a nemusíte nic přepočítávat.

Věřit či nevěřit?

Přiznám se, že jsem byl na Stateru velmi zvědavý (ilustrace, váhy, český indie projekt). Následně jsem byl zcela zastrašen jejími pravidly, která mají sice pouhopouhých sedm stránek a hra je opravdu jednoduchá, ale jsou zároveň psaná stylem žetonkových válečných her s mnoha očíslovanými odstavci, přičemž obecné představení herních konceptů chybí. Po přečtení pravidel jsem proto vůbec nevěděl, která bije, a musel jsem odehrát pár testovacích tahů krok za krokem s příručkou. Byl jsem ale tvůrci ubezpečen, že plná hra bude obsahovat jakýsi vstupní tutoriál a samostatné příručky pravidel pro každou soupeřící stranu, takže se snad není v tomto ohledu čeho bát.

zdroj: Vlastní foto autora

Ve výsledku jsem byl ale velmi mile překvapený, jelikož jsem ve Stateře zažil něco, co ještě v žádné jiné hře. Tím je provázání zajímavého náboženského námětu s herními mechanismy, kdy je jedna strana závislá na druhé, jedna dře jako kůň, aby jí ta druhá její plody brala. Je tím i dvouúrovňová asymetričnost a z ní pramenící variabilita zážitku, když si můžete dát duel neznabohů, duel neznaboha s bohem a samozřejmě plnohodnotný zážitek všech proti všem, kde ale jeden bojuje víc s druhým a třetí víc se čtvrtým, přičemž se ale všichni musí hlídat navzájem.

Statera je zkrátka další velmi zajímavá a v mnoha směrech originální česká hra, která si vaší pozornost jistě zaslouží. Už v prototypu funguje výborně a mohu jednoznačně prohlásit, že si jí kdykoliv rád zahraju. Její další vývoj budu bedlivě sledovat a doufám, že se najde dostatečný počet zájemců, který zafinancuje její vznik. Mě prototyp totiž bohužel opouští a bude si hledat cestu k dalším českým recenzentům a influencerům. A já bych byl moc rád, kdyby se ke mě Statera jednoho dne vrátila a navždy zabydlela v mojí poličce.