Dnes se podíváme na fantastickou hru Hegemonie, kterou nám do češtiny přinesla spolupráce Fox in the Box a Mindoku. Jejími řeckými autory jsou herní designér Vangelis Bagiartakis a politický ekonom Varnavas Timotheou. Zatímco pro Timotheoua se jedná o první velký projekt, Bagiartakisovo jméno se zkušenějším vybaví ve spojitosti s přístupnou válečnou duelovkou Freedom! zachycující obléhání města Missolonghi otomanskými silami. Jako spoluautor s Dávidem Turczim má na svědomí i kooperativní Bláznivou kuchyni. Grafiku obstaral Jakub Skop.
Hegemonie simuluje soužití dělnické a střední třídy s kapitalisty a státem. Všechny čtyři entity si konkurují, potřebují se, vzájemně se snaží využít. Proměnlivé krátkodobé koalice pro sledování shodných zájmů vedou k přelévání moci a peněz napříč systémem. Kdo zvítězí?
Česká edice zahrnuje i velké rozšíření Zkrocení krize obsahující pětici modulů Automatizovaní protivníci, Krizový plán, Alternativní události, Skrytá agenda a Akční karty. Lokalizace se naopak nedočkaly dvě promo karty a rozšíření Historické události.
Jak vést politiku
Když zajdete do herního klubu a uvidíte poprvé na stole ležet Hegemonii, řeknete si, že to je komplexní a vážně těžká, dlouhá hra. Ostatně i příprava partie tak 10 až 15 minut zabere. Uvedený čas hry kolem tří hodin je nereálný a obvykle nám partie v různých skupinách hráčů trvala čtyři až pět hodin. A abyste to rozjeli, musíte se prolouskat čtyřiceti stránkami návodu (a pak je tu samozřejmě dalších šestnáct stran rozšíření).
zdroj:
Vlastní foto autora
Hra komplexní jistě je, ale také inteligentní, variabilní a zahrát ji pořádně osm až dvanáct partií zabere (dvakrát či třikrát za každou frakci, abyste nejen pochopili, ale především si osvojili fungování systému a vliv nepatrných kroků jednotlivých frakcí na celkový vývoj a bodování). Zároveň je ale poměrně jednoduchá! A pokud máte nahráno alespoň trochu, stačí pár tahů a nejpozději v půlce první partie se chytnete. A to je velká devíza hry, která i koresponduje s tématem.
Každý nějak žije, občas i někdo ví, co by ve své pozici měl dělat, ale chod okolí neřeší. Ono se to nějak poskládá. A tahle hra vás přiměje přestat být životním ignorantem a pustit se do tajů naší společnosti, byť často pokroucené a neefektivní. Hegemonie simuluje moderní západní stát postavený na nám známé podobě demokracie a kapitalismu. Vše funguje v mírumilovném a legálním módu, součástí tedy nejsou násilné a mafiánské praktiky, podvody, krádeže a tunelování.
Což ale neznamená, že se tu neobjeví lobby, offshory, politický vliv a především různorodý nátlak na stát, který mnohdy jedná neefektivně, snaží se držet si a zvyšovat legitimitu u ostatních tří frakcí a zároveň získává každé kolo bonusy za plnění proměnlivých zákonných požadavků střídajících se vlád. A přesně tahle simulace, tento zábavně-edukativní prvek je největší hybnou silou herního zážitku, díky němuž projekt vybočuje. Perfektně zachycuje téma a přesouvá ho do světa zábavných pletich, mezi nimiž se hráči přou a sledují vlastní zájmy. Bodají si dýky do zad, ale přeci jen bez sebe nemohou fungovat.
zdroj:
Vlastní foto autora
Partie se hraje na pět kol po pěti tazích. Na počátku kola držíte sedm karet na ruce a z nich v každém tahu jednu zahraje na efekt, anebo na provedení základní akce. K té smíte zahrát i jednu volnou akci. Po pěti tazích hráči zbydou dvě karty do dalšího kola a začne se vyhodnocovat.
Majitelé firem na mzdách vyplatí pracovníky, fabriky vyprodukují komodity, zboží je spotřebováno na uspokojení a zvednutí úrovně obyvatelstva, jsou zaplaceny daně státu a odhlasovány nové zákony. Jelikož je hra asymetrická, jsou pro hráče stěžejní jejich přehledy akcí pro vlastní orientaci ve hře. Je proto skvělé, že hra vyšla v povedeném českém překladu, čímž dochází k významnému zpřístupnění veřejnosti. Jde totiž o kus, kterému domovská řeč značně pomáhá, především kvůli velkému množství textů.
Pohledem frakcí
Nyní ale pojďme už trochu nahlédnout pod pokličku jednotlivých frakcí. Kapitalista zakládá firmy a disponuje jimi mnohem více než střední třída či stát. Může lákat pracující na zvýšení mzdy, ale obecně se je snaží držet co nejníže, poohlíží se po automatizovaných firmách a snaží se zvyšovat produkci firem opírajících se o dělníky částečnou automatizací. Dělníky musí vyplatit a zaplatit daň z práce i daň z příjmu právnických osob, za celkový objem financí získá vítězné body a v příštím kole vyprodukované zboží prodá na zahraniční trhy.
Samozřejmě se rozhlíží po nabídce zboží mezi ostatními hráči a snaží se mít k dispozici to, co bude pracující a střední třída potřebovat pro zvýšení blahobytu. Protože na domácím trhu obvykle prodá za dráž než do zahraničí. Občas může vnutit své zboží státu, který je musí odkoupit nehledě na finance, pokud má nenaplněnou kapacitu skladu. Zákony se snaží kapitalista tlačit do libertariánské roviny tak, aby mohl platit co nejméně na mzdách i daních a aby veřejný sektor byl drahý, tedy pracující byli nuceni vykupovat kapitalistovy sklady.
Pracující třída dává k dispozici nekvalifikované dělníky a občas i ty kvalifikované, přičemž počet pracovníků pro firmy reguluje stupněm imigrantské politiky (jedné ze sedmi politik, o kterých všichni hlasují). Daň odvádí pouze z příjmů. Přidělování dělníků, jejich přesouvání mezi podniky a snaha částečně se osamostatnit na vlivu kapitalisty je hlavní doménou.
Však také může pracující přidělovat do odborových organizací, podnikat stávky za zvýšení mzdy a tlačit demonstrací na ostatní frakce pro pobídky pracovních míst. Vybudování zemědělského družstva pro vlastní skromnou produkci drahého jídla je pak také cestou, jak se snažit osamostatnit. A každá socialistická politika se taky počítá.
zdroj:
Vlastní foto autora
Střední třída kombinuje předchozí dvě. Přiděluje dělníky, ale i zakládá firmy. Firem může mít méně, ale na rozdíl od kapitalisty je může i snáze prodávat a dělníky vykopnout na dlažbu. Příslušníci střední a pracující třídy obvykle nemohou pracovat ve stejném podniku nehledě na to, komu patří. Střední třída též snadněji uplatní politický nátlak či vyhlásí mimořádnou směnu ve fabrikách pro momentální zvýšení produkce.
Stále spotřebovává zdraví a vzdělání pro blahobyt svých obyvatel, během hry podle okolností táhne s každým chvíli za jeden provaz a v závěru partie se snaží dosáhnout kompromisních politik mezi libertariánstvím a socialismem. Daně odvádí z práce i z příjmů.
No a konečně stát kličkuje mezi všemi. Nabízí zdraví, vzdělání, mediální vliv a pár firem k zaměstnání. Každé kolo odhalí dvě události a snaží se splnit jejich zadání – podle nich získá či ztratí legitimitu. Stejně tak získá bonusy za dosáhnutí politik podle aktuální karty politické agendy. Za prodej svých služeb stát získává vítězný bod nehledě na prodané množství, a při odevzdání služeb bez platby získá body legitimity. Vítězný bod si připíše taktéž vždy, když jedna z frakcí čerpá příspěvky (peníze, vliv).
zdroj:
Vlastní foto autora
Stát smí iniciovat setkání s poslanci a svůj soukromý vliv odevzdat jiné frakci a získat legitimitu u dané frakce, vypsat mimořádné daně a za peníze od ostatních legitimitu ztratit, či mediální kampaní si přivlastnit svůj veřejný vliv a proměnit ho v soukromý. Ten potřebuje k hlasování o zákonech, neboť nemá ve váčku hlasovací kostičky své barvy (a účastní se pouze prvního a třetího kroku hlasování). Na daních od ostatních vybere do státní poklady peníze a připíše si vítězné body podle stavu legitimity a splnění politické agendy.
A k čemu je ten vliv? O zákonech hráči hlasují tak, že se předběžně vyjádří k návrhu zákona. Během svého tahu mohou jako akci navrhnout zákon a umístit svůj ukazatel na politický úsek, kam by rádi stávající ukazatel posunuli. Mezi koly při vyhodnocování se tedy předběžně vyjádří a pak je losováno pět kostek vlivu z váčku, který je podle předběžného vyjádření hráčů rozdělený na pro a proti.
Následně je možné tento politický vliv doplnit o fialové kostky soukromého vlivu. A když stát zkrachuje, zasáhne Mezinárodní měnový fond a politiky si nastaví podle sebe. Pokud však stát šlape, je fajn dávat návrhy zákonů nejen pro jejich účinek, ale i proto, že za navrhnutí či podporu úspěšného zákona si připíšete pár vítězných bodů.
Složitost vykoupená intuitivností
Bez ohledu na složité termíny je vše jednoduché a brzy se stane intuitivním. Potřebujete opravdu velký herní stůl, s běžným jídelním si nevystačíte. Ale pokud si uděláte čas na přelouskání pravidel či videonávod, tak neváhejte. Hegemonie je již v základu skvělá hra na mnoho partií a v české verzi si ji lze okořenit hned o pětici modulů. Nejde jen o nové možnosti pro získávání bodů a karty do hráčských balíčků, ale přítomna je i automatizace, díky které lze dodat ve dvou módech obtížnosti protivníky pro sólovou hru i hru dvou či tří hráčů. Samozřejmě však platí, že Hegemonie je ve čtyřech živých hráčích největším zážitkem. Politikaření v nich jede na plné obrátky a o dohady u stolu není nouze. Je to kompetitivní, ale zároveň svým způsobem kooperativní, protože jednotlivé vrstvy se potřebují navzájem.
Nejtěžší hraní i dosáhnutí vítězství se zdá být za střední třídu, tedy tu, která se většiny z nás osobně týká. A stát může snadno vyhrát, i když během hry dvakrát zkrachuje, protože není trestán ztrátou vítězných bodů (na rozdíl od kapitalisty při nesplacení úvěrů). Je to zkrátka zvláštní svět, který věrně reflektuje realitu. Navíc to dělá nesmírně zábavnou formou, která i přes svou prvotní nahuštěnost zvládá být přístupná. Takže jestli hledáte hutné zážitky s perfektně vymyšlenými asymetrickými frakcemi, kde každá díky unikátnímu přístupu nabízí naprosto odlišný zážitek, je tahle politicko-ekonomická záležitost jasnou volbou k pořízení. Ostatně i ve chvíli, kdy podobným projektům moc neholdujete, byste si měli alespoň jednu partii někdy zkusit. Je to nezapomenutelný, jedinečný zážitek!
P.S.: Na fotkách chybí původní plastový insert, který byl nahrazen insertem z 3D tiskárny.