Vaalbara je prastarý hypotetický superkontinent, který se měl z praoceánu objevit někdy před 3,5 miliardami let (děkuji, Wikipedie!) a po nějaké době se rozpadl. Anebo to je menší karetní hra od Olivier Cipièra. Vzhledem k tomu, že se nacházíme na webu o stolních hrách vám pravděpodobně došlo, že tato recenze se bude zabývat tím druhým (ostatně, jak takový superkontinent zrecenzovat, že ano?).

Hlavně z toho důvodu, že se tuzemské Albi rozhodlo vydat lokalizovanou verzi, která na pulty obchodů přistála 17. května.  A právě s rozhodováním, zda si ji máte přibalit do vašeho příštího nákupu, by měly pomoci následující řádky.

zdroj: Albi

Instantní zábava pro rodiny

Zmínka o bájném kontinentu v úvodu samozřejmě není náhodná. Právě ten se postará o pomyslné dějiště, do kterého jsou jednotlivé partie zasazené. Tuto neprobádanou lokaci se konečně někdo rozhodl objevit, takže u jejích břehů přistálo rovnou pět různých kmenů, jež chtějí zdejší divočinu postupně zkrotit a přivlastnit si kus její půdy.

Vůdcem jednoho z těchto klanů se přirozeně stane i každý z hráčů, kteří se za pomoci taktizování pokusí získat lepší kombinaci území, než jakou si pro sebe uzmou soupeři.

Zvolené zasazení působí správně exoticky a rozhodně by mohlo sloužit jako hřiště pro nějaký rozlehlejší a komplexní herní zážitek naplněný epickými bitvami a komplikovanými volbami. Vaalbara na to jde ale jinou cestou. Cestou instantní a přístupné zábavy, do které se díky velice přímočarým pravidlům může okamžitě ponořit celá rodina.

zdroj: Vlastní foto autora

Přemýšlivé odreagování

Díky tomu, že jedna partie zabere maximálně půl hodiny (z mých zkušeností spíše 20 minut), spadá titul především do kategorie fillerů – tedy jednoduchých výplňových her, které vytáhnete ve chvíli, kdy si chcete odpočinout od něčeho komplexnějšího, případně potřebujete zkrátit dlouhou chvíli. A je nutné uznat, že tento účel se hře daří bez okolků plnit.

Ve své podstatě si ji můžete představit jako zjednodušenou verzi Libertalia: Piráti vzduchomoří. Za pomoci svých postav a sběrem karet území se snažíte získat co možná největší počet vítězných bodů. Jde o velice jednoduchou formuli, která však v sobě skrývá nemalou přemýšlivou, taktickou a matematickou linii, skrze níž se snažíte optimalizovat a navýšit potenciální zisk.

Hráči si tak na začátku partie vyberou jeden z klanů, které se liší pouze ikonkou a barvou. Složení postav je vždy stejné. Následně si balíček těchto postav zamíchají a do ruky si z něho doberou 5 karet, které mohou používat. Mezitím se doprostřed stolu připraví balíček území, ze kterého vytvoříte 2 řady karet, jejichž počet závisí na počtu hráčů (třeba ve dvou obě řady nabídnou dvě karty).

Galerie

Následně se pustíte do jednotlivých kol, které jsou vždy složené ze tří samostatných fází. V první si všichni hráči vyberou jednu z postav ze své ruky, kterou chtějí zahrát. Svou volbu vybírají na základě iniciativy postavy, která určuje pořadí hráčů, ale také jejich dodatečné schopnosti, která může přinést nezanedbatelné bonusy. Jakmile si kartu vyberou všichni, odhalí se a dochází k druhé fázi, tedy vyhodnocení.

Jako první v této fázi hraje člověk s nejnižší odhalenou iniciativou (v případě shody rozhodují věštecká znamení/ikony kmenů na horní kartě balíčku území). Ten poté udělá dvě akce: Nejdříve vyhodnotí schopnost vyložené postavy a následně si vezme jedno dostupné území z první řady vyložených karet území.

Tyto karty jsou rozdělené do 6 druhů, kdy každý přináší rozličné způsoby, jakými získáte body. Pokud navíc sesbíráte území z 5 nebo 6 různých druhů, na konci hry dostanete bonusový obnos bodů. Takhle pokračujete do chvíle, než odehrajete 9 kol. Následně se spočítají body a kdo jich nasyslil nejvíc, stane se ultimátním vůdcem.

zdroj: Vlastní foto autora

Více hlav, více zábavy

V této chvíli půjdu proti vlastnímu přesvědčení a uvedu, že čím více lidí, tím je to větší zábava. Do hraní se můžete vydat ve 2 až 5 hráčích. Zkoušel jsem to ve všech možných počtech a nejvíce se mi osvědčili partie ve čtyřech a pěti. V takovém složení se otevírají pomyslná vrátka dodatečným taktikám, průběh hry je více nepředvídatelný a úspěšněji se rozmažou zkušenostní rozdíly mezi jednotlivci.

Naopak ve dvou se z hraní díky omezenému množství kombinací stane poněkud jednotvárnější záležitost, která postrádá výraznější momenty překvapení, jelikož je daleko jednoduší předvídat či vypočítávat možnosti a tahy soupeře.

Zároveň ale musím dodat, že jistá jednotvárnost se po několika odehraných partiích objeví v jakémkoli složení. Možnosti jednoduše nejsou nikterak rozsáhlé a začne se projevovat poněkud chudší herní variabilita, která se při delším kontinuálním hraní relativně rychle okouká. Na druhou stranu na takové hraní Vaalbara ani koncipovaná nebyla. Tudíž pokud ji jednou za čas vytáhnete, bavit se budete.

zdroj: Vlastní foto autora

Vaalbara: Zero Dawn?

Ze svého hlediska ovšem musím pochválit zvolené vizuální zpracování. Jde v podstatě o jediný aspekt, který titul propojuje s jeho pravěkým zasazením. Postavy jsou stylové a krajinky pohledné. Je pravdou, že by opět variabilita mohla být trochu větší, kdy jednotlivé krajiny v rámci své kategorie mohly mít vždy vlastní ilustraci, ale na druhou stranu tato identičnost dopomáhá ještě větší srozumitelnosti.

Zároveň se přiznám, že mi při hraní neustále naskakovaly asociace s videoherní sérií Horizon. Chybí zde sice onen explicitní sci-fi aspekt, ale díky zvolené ikonografii (především pro symboly jednotlivých kmenů a domén) s kombinací barev mi z nějakého důvodu neustále přicházelo na mysl dobrodružství rusovlasé Aloy. Což rozhodně beru jako plus. Stejně jako výřez v krabici, díky kterému „šuplíček“ s komponenty z obalu vždycky pohodlně vytáhnete a nemusíte jej složitě „vyklepávat“.

Sečteno a podtrženo, Vaalbara se na vašem herním stole pravděpodobně nebude objevovat pravidelně, případně dlouho. Do žebříčku vašich nejoblíbenějších her se neprobojuje a spíše ji vytáhnete jednou za čas. Když to ale uděláte, budete se na poli 20 minut bez problémů bavit přímočarým zážitkem s taktickou příchutí, doplněným o povedené ilustrace.